Sv. Ignác z Loyoly – 31. července

Kategorie: Galerie světců

1.8.2012

Ignác z Loyoly (1491 – 1556)

se mnohdy posuzuje zcela nesprávně, když se v něm vidí jenom velký stratég, organizátor protireformace, znalec lidí a psycholog. Byl především hluboký mystik, muž modlitby a světec. Narodil se r.1491 na zámku Loyola v Baskicku, dostalo se mu dvorské výchovy (1506-1517) a sloužil jako důstojník ve vojsku španělského místokrále Navarry, tedy ve službách císaře Karla V. Při obraně Pamplony proti Francouzům 1521 utrpěl těžké zranění na noze. Byl dlouho upoután na lůžko a tu u něho došlo ke změně smýšlení. Obrácení se dovršilo následující poutí k Matce Boží Montserratské.

V tichu samoty v Manrese (březen 1522-únor 1523) prožil mystickou přeměnu; tam vznikl první náčrt proslulých Exercitia spiritualia, knížky duchovních cvičení a rozhodnutí, že v budoucnu bude vyhledávat jen větší slávu Boží. Od té doby bylo jeho heslem Omnia ad maiorem Dei gloriam (Všecko k větší slávě Boží). Na pouti do Svaté země (červen 1523-leden 1524) v něm uzrál plán stát se knězem. Přes všecky překážky absolvoval latinskou školu v Barceloně (1524/26), filosofická studia v Alcale a Salamance (1526/27), prožil několik pronásledování od španělské inkvizice, pro kterou byl podezřelý a vykonal teologická studia v Paříži (1528-1535); bydlel v koleji Montaigu, kde předtím nabyli vzdělání Erasmus a Kalvín. V Paříži seskupil kolem sebe kruh přátel; byli to Petr Faber, František Xaver, Jakub Laynez, Alfons Salmeron, Šimon Rodriguez a Mikuláš Bobadilla. S nimi složil 15.srpna 1534 na Montmartru slib chudoby a čistoty a k tomu připojili další, působit jako misionáři ve Svaté zemi, a kdyby to do roka nebylo možno, dát se bezpodmínečně k dispozici papeži pro splnění jakéhokoli církevního úkolu. Pařížské studium dokončil dosažením diplomu magistra filosofie a teologie. Jelikož přeprava do Palestiny nebyla možná, odebral se r.1538 se svými druhy do Říma. Mezitím přijal 24.6.1537 kněžské svěcení. V tu dobu v něm vzrůstalo rozhodnutí založit řád. Statuta, která navrhl, potvrdil papež Pavel III. 27.září 1540. Spolubratři zvolili Ignáce za prvního představeného Tovaryšstva; od té doby zůstával v Římě, věnoval se svému úkolu a jeho řád rychle rostl.

Dnes je obecně známo a uznává se, že Ignác nezaložil řád proto, aby potíral protestantismus; nechtěl nic jiného než sloužit Kristu v církvi a pracovat na vnitřní obnově a prohloubení křesťanského života. Ale přece bylo jeho myšlení a usilování namířeno proti protestantismu, protože základní postoj Ignácův byl naprosto opačný než postoj Luthera a ostatních reformátorů. Teprve nyní, kdy je skoro dokončeno vydávání pramenů, je možno Ignáce posoudit. Byl jedním z největších mystiků; jeho mystika však byla bez jakéhokoli subjektivního blouznění. Byla nazvána mystikou služby, byla to střízlivá oddanost Kristu jako Pánu. V církvi viděl dále žijícího Krista. Bral velmi vážně tajemství vtělení. K Bohočlověku Ježíši Kristu patří vše lidské, ubohé, slabé; to vše vzal na sebe, aby to spasil. Ecclesia spiritualis (pouze duchovní církev) je neskutečná, a proto i nekřesťanská. Instituční církev – to byl pro něj dále žijící Kristus. Proto ani na okamžik neváhal dát se této církvi k dispozici, střízlivě, realisticky, směle a bez výhrad. Měl zrak otevřený pro svět, který náleží Kristu. V něm se uskutečňuje tajemství spásy. Žil v mystice otevřené světu (K.Rahner).

Také Ignác narazil na instituční církev. Již jako student se setkal s inkvizicí a byl vězněn. Vážně se střetl s fanatickým kardinálem Caraffou, a když se Caraffa stal papežem (Pavel IV. 1555-1559), nastaly pro něj těžké časy. Nikdy však o církvi nepochyboval, neboť dovedl rozlišovat lidské od božského, uznával toto lidské a byl ochoten je snášet. V tom se odlišuje od reformátorů, ba byl v této věci přímo jejich protikladem. Jeho myšlení a snažení nutně působilo protireformačně, protože bylo „katolické“. Proti reformačnímu subjektivismu a spiritualismu, proti odvolávání se na vlastní svědomí stavěl vázanost na církev jako na vyšší autoritu. Poslušnost církvi, jádro jeho vlastního života a jeho řádu, byla pro něho poslušností Kristu. Jeho oddanost Svatému stolci, úřadu náměstka Kristova, byla službou Kristu.

Zásady svého církevního postoje sepsal v knížce exercicií a tak s nimi obeznámil milióny lidí. Pokyny, které tam udílel, neboli Pravidla správného církevního smýšlení, určily duch potridentské doby. Všecko, co reformátoři z neporozumění nebo ze slepé horlivosti odmítali, protože to uráželo jejich spiritualismus, učil chápat v hlubším inkarnačním pohledu a zařazovat do širší souvislosti: zpověď, přijímání svátostí, mši sv., řeholní sliby, úctu svatých, pouti, odpustky, bohoslužebné obřady, posty a zdrženlivost, obrazy a výzdobu kostelů atd. Zdůrazňoval, že se nemá mluvit stále jen o pouhé víře (sola fides), ale také nabádat k dobrým skutkům, jinak lidé zvlažní a zleniví. Nemá se mluvit stále jen o tom, že všechno činí pouze milost (sola gratia), protože z toho vzniká veliké nebezpečí, že se vzdáme svobody. Nemá se stále poukazovat na predestinaci; zajisté existuje Boží vyvolení k milosti, bez které nikdo nebude spasen, ale je třeba rovněž zdůrazňovat spolupůsobení člověka s milostí. Ostatně v těchto i ostatních problémech spásy platí to, co učí hierarchická církev. Nikdo nemá právo vykládat Písmo sv. podle vlastního subjektivního mínění (sola Scriptura), ale nejvyššímu učitelskému úřadu církve přísluší, aby je autenticky interpretoval.

Ignác neustále zdůrazňoval starou katolickou nauku o spolupůsobení Boha a člověka, milosti a přirozenosti. Proti jednostrannostem reformátorů kladl katolickou syntézu. Modli se, jako by všecko záleželo jen na Bohu, ale přičiňuj se, jako by záleželo jen na tobě, zda budeš spasen. Nechtěl restauraci předreformačních poměrů, ale vnitřní oživení a obnovu zdravého náboženského a církevního ducha. Od pouhého potírání bludů a neřestí si nic nesliboval. Nikdy se neodvolával na reformátory a nebojoval ve svých spisech proti heretikům. Chtěl lidi přivádět na pravou cestu a zachraňovat jejich duše láskou a poučováním.

V úžasně krátké době rozšířili Ignácovi odchovanci tohoto nového ducha a lidé se mohli opět radovat ze štěstí katolické víry. Nejvýrazněji se tato radost projevuje v uměleckém hnutí té doby, v baroku. Říkalo se mu jezuitský sloh; ve skutečnosti není jen uměleckou formou, ale výrazem nového nábožensko-církevního životního pocitu. V tom smyslu nemá nic společného s protireformací (umění protireformace), nýbrž výhradně s katolickou obrodou po reformaci. Barvou i tvarem vyjadřuje v nevyčerpatelné plnosti tryskající nový život víry. Barok brzy zdobil katolické domy Boží, zvláště jezuitské, přenášel na lid shromážděný k bohoslužbám radostný vnitřní i vnější pohyb.

Při smrti sv. Ignáce (1556) měl řád již asi 1000 členů, o dvacet let později to bylo 4000, kolem r.1600 již 8520, a koncem 17. století 20.000.

www.jesuit.cz