Sv. Benedikt – otec západního mnišství a patron Evropy – 11. červenec

Kategorie: Galerie světců

10.7.2012

sv. Benedikt z Nursie
Benedictus de Nursia, abbas

Byl Ital z umbrijských hor. Krátce studoval v Římě, měl v úctě Pannu Marii a s její pomocí si zachoval neporušené srdce. Opustil všechno a odešel do samoty. Lidem, kteří za ním šli, se stal příkladným učitelem. Nejdříve zřizoval malé kláštery a později vystavěl rozsáhlý klášter montekassinský. Stal se zakladatelem západního řeholního hnutí a přispěl k zachování klasické kultury. Jeho radu k vytvoření duchovní rovnováhy člověka připomíná znak kříže, zvedající se nad pluhem. V duchu jeho pravidel byla i modlitba prací a práce modlitbou.

OTEC ZÁPADNÍHO MNIŠSTVÍ A PATRON EVROPY

Narodil se kolem roku 480 v Nursii ((Norica u Perugie) v umbrijských horách ve střední Itálii jako dvojče. S ním se narodila sestra Scholastika, rovněž pozdější světice, jejíž památka se slaví 10.2. Jejich matka Abundancia při porodu zemřela a otec Euprob, patřící k venkovské šlechtě, svěřil děti pěstounce.

Vzhledem k nadprůměrným rozumovým schopnostem a dík vznešenosti rodiny byl poslán na vyšší studia práv do Říma. Se školou byl spokojen, ale už ne s morálkou římských studentů. Mravní stránka těchto spolužáků vedla k tomu, že studium přerušil a odešel východním směrem do osady Affile, v kopcovitém kraji u Subiaca. Tam v modlitbě a sebezapírání žila menší skupina asketů, jejichž společnost mu více vyhovovala. Přesto se brzy uchýlil o něco dál do osamělé jeskyně poblíž řeky Ania u Subiaca a začal žít tvrdým poustevnickým životem. Záhy na něj dolehla pokušení, před kterými samota neochrání a Benedikt, aby přemohl smyslné choutky, se někdy vrhl i do trní. Už tehdy měl i mimořádné zážitky a zázračné schopnosti, které ho pak provázely celý život. Snažil se žít v takové samotě a soustředěnosti na Boha, že nevnímal čas. Při náhodném setkání s knězem teprve zjistil, že nastaly Velikonoce.

Po třech letech života v samotě navázal kontakt s mnichem, od nějž dostal hábit a který mu občas přinášel jídlo. Dalšími jeho hosty byli pastýři a jak se šířily zprávy o jeho životě, objevili se i další návštěvníci. Po smrti představeného v nedaleké mnišské komunitě na Benedikta přišli mniši naléhat, aby zaujal jeho místo. Za značného váhání Benedikt přijal a začal zavádět řád podle toho, co považoval za nejlepší. Mnichům, zvyklým na poměrně snadnější život, se Benediktem zaváděná praxe znelíbila a podle legendy se ho někdo z nich pokusil otrávit jedem přimíchaným do vína. Ten, jak byl zvyklý, udělal nad nápojem kříž a v té chvíli otrávený pohár praskl.

Benedikt po tomto projevu nepřátelství mnichy opustil a pokračoval životem v jeskyni nad Subiacem. Neuzavíral se však lidem a když ho vyhledali mladí, kteří chtěli žít podle jeho příkladu prací a modlitbou, tak je přijal. V kopcích Subiacu pak vzniklo dvanáct nových malých mnišských společenství, která se podřizovala Benediktovu vedení.

Vedle obdivu ze strany blízkých obyvatel vyskytlo se i žárlivé nepřátelství jednoho kněze, který měl snahu intrikami Benediktovo dílo zničit. Nejspíš z toho důvodu, se Benedikt s částí mnichů vydal jihovýchodním směrem a za vhodné místo pro budoucí klášter zvolil místo s troskami Jupiterova chrámu nad městem Cassinem. Pak pohanstvím poznamenané území zasvětil Boží službě a s bratry začal budovat k Boží oslavě kolébku benediktinského mnišství.

Klášter na vrchu Montecassino vybudovali v letech 529 až 532 a udělali z něj středisko, z něhož později vyzařovala živá víra i křesťanská kultura do celé Evropy.

Po zkušenostech života Benedikt viděl, že pro mnichy je nezbytná přísná řehole, podle které se bude řídit jejich společný život. Sestavil pro ně „Regula“, pravidla, která odůvodňují jeho pojmenování „Otec západního mnišství“.

„Regula Benedicti“ se stala základem všech benediktinských klášterů Západu, které jeho vzor přijaly. Řeholi sv. Benedikta mají i pozdější větve a odnože. Patří k nim kartuziáni, (kteří jeho řeholi doplnili kamaldulskými ustanoveními vzešlými z tzv. bílých benediktinů), cisterciáci i celestini. Mnohé domy benediktinského řádu byly organizovány i v několika kongregacích.

Benedikt při práci na řeholi důsledně vycházel z Bible a určil základní pravidla mnišského života. Hlavní důraz přitom položil na důslednost ve službě Bohu, dokonalou poslušnost, pokoru, usilovnou a svědomitou práci. Za přední úkoly určil rozjímavý život, společný chór, práci v duchovní správě, vyučování žáků, manuální práce, zejména obdělávání půdy. Benediktinským heslem se proto stalo „Ora et labora“ („Modli se a pracuj). Je jím označováno hledání Boha skrze modlitbu a skrze tělesnou i duševní práci.

Při sestavování řehole měl Benedikt na zřeteli východní i západní tradice a osobní zkušenosti. Pamatoval i na potřebnou schopnost přizpůsobovat se do určité míry nejrůznějším poměrům při zachování jasné organizační struktury.

V životě Benedikta můžeme sledovat jak se jeho ideál mnišství vyvíjel. Zprvu byl pod vlivem východních vzorů egyptských a syrských poustevníků. K tomu se přidalo pojetí mnišského života podle Basila Velikého. Zkušenosti a charisma ho pak dovedly k typu života, v němž spojil Boží oslavu s všestrannou službou lidem. Toto je na jeho řádu nejkrásnější a nejpřitažlivější. Vyloučil z něho toulavý život i izolovanou askezi, která nehledí na potřeby ostatních lidí, ale soustřeďuje se jen na osobní dokonalost. To vše vede k všestranné užitečnosti benediktinských klášterů, jejichž vzor vznikl na Montecassinu. S tím vším mají spojitost vznešené tituly, dané později Benediktovi, i jeho povýšení.

Benedikt po dobudování svého kláštera na Montecassinu pomohl i své sestře Scholastice zřídit na úpatí téže hory první klášter benediktinek. Ve dvorci mezi oběma kláštery se jednou ročně scházeli za účelem rad a duchovního rozhovoru. Tři dny po posledním setkání měl Benedikt vidění, v němž spatřil duši své sestry v podobě holubice vystupovat do nebe. Tělo Scholastiky pak nechal přenést a uložit do hrobu, připraveného v montecassinském klášteře pro sebe. Brzy potom, na Zelený čtvrtek 21.3. 547, při modlitbě před oltářem se vztaženýma rukama , zemřel i Benedikt a pochovali ho do téže hrobky vedle sestry. Nad jejich hrobem je hlavní oltář montecassinské basiliky.

Svátek Benedikta je slaven v tento den od VIII. století jako výročí údajného přenesení jeho ostatků. Papež Pius XII. jej nazval „otcem Evropy“ a papež Pavel VI. ho slavnostně vyhlásil za patrona Evropy 24.10. 1964. Titul potvrdil i Jan Pavel II., který vyhlásil další spolupatrony.

Není bez zajímavosti, že z řádu benediktinů vzešlo do osmnáctého století 42 papežů, 200 kardinálů, téměř 6000 arcibiskupů a biskupů. Velké množství světců i významní učenci a spisovatelé.

PŘEDSEVZETÍ, MODLITBA

Od sv. Benedikta se budu učit žít tak, aby má modlitba byla životem služebné lásky a má práce modlitbou v lásce.

Svatý Benedikte, dej, aby se Evropa, vyrostlá z křesťanských kořenů, našimi modlitbami i prací stávala hodnotnou společností.

Bože, Tys povolal svatého opata Benedikta, aby jako veliký učitel duchovního života ukazoval cestu těm, kdo se zasvětili Tvé službě; prosíme Tě, uč i nás, abychom ničemu nedávali přednost před láskou k Tobě a velkodušně kráčeli po cestě Tvých přikázání. Skrze Tvého Syna Ježíše Krista, našeho Pána, neboť on s Tebou v jednotě Ducha svatého žije a kraluje po všechny věky věků. Amen

( závěrečná modlitba z breviáře)

11. července, svátek
Postavení:	opat a patron Evropy
Úmrtí:	547
Patron:	Evropy; učitelů, horníků, mědirytců a speleologů – průzkumníků jeskyň (od r.1957); studujících, rolníků a umírajících; vzýván proti magii a v pokušeních; při horečce a zánětech, otravách a onemocnění kameny i proti kopřivce; také za pomoc v plnění náboženských povinností
Atributy:	benediktin, berle, malý had nebo dráček, havran, chléb, kniha, koule, pohár, rozpuklá mísa, síto, trní

www.catholica.cz