Svatá Monika – vzor všech matek – 27. srpna

Kategorie: Galerie světců

28.8.2012

Téměř vše, co o svaté Monice víme, pochází ze vzpomínek jejího syna, svatého Augustina, které zaznamenal v jednom z největších literárních děl pozdní antiky – ve Vyznáních. Soukromý život Moniky byl problematický a sám Augustin nám například sděluje, že matčino zasahování do jeho života mu často připadalo nepříjemné a bezdůvodné. Její nelehký životní úděl neusnadnil ani manžel, ani syn, za kterého se však nepřetržitě až do jeho konverze vroucně modlila. Závěrečná, silně působivá scéna jejich konečného duchovního smíru v jedinečném porozumění v Ostii několik dní před smrtí Moniky tak, jak ji Augustin ve Vyznáních popsal, je vrcholem všeho, co do té doby syn o své matce napsal. Je to působivá ukázka zakončení života plného obětí a neustálých modliteb matky za svého syna v konečné vítězství.  

Svatá Monika se narodila v malém hospodářství v Thagaste, dnešním Alžíru v roce 331 v silně věřící rodině. Není známo, kolik měla sourozenců, ve Vyznáních se totiž Augustin jen neurčitě zmiňuje o dcerách, které v rodině vyrůstaly. Křesťanství zde bylo tradiční a pevně zakořeněné. Rodina byla slušně situována; na statku pracovali sloužící a Monika i její sestry pravděpodobně měly našetřená slušná věna. Jedna ze sloužících byla na statku již druhou generaci a pravděpodobně zde vychovávala již Moniččina otce. Zažila ještě poslední pronásledování křesťanů a byla jí svěřena výchova a výuka Moniky a jejích sester. Služebná byla v rodině téměř uctívána právě pro svoji zbožnost a měla také odpovídající autoritu a respekt. Byla přísná, ale spravedlivá a děti vedla k odříkání, vytrvalosti a ke kázni. Jen málo věcí dětem povolovala, přesto na ní později Monika vzpomínala jako na dobrou vychovatelku a vzornou křesťanku.

Známý je například její zákaz pití včetně vody mimo určený čas společného jídla. Nepochopitelnou věc – jsme v Africe, vysvětlovala vychovatelka žíznivým dětem tak, že i v pití vody musí být kázeň. Až budou mít jednou svoji domácnost a budou možnost pít víno, mohli by ho užívat nestřídmě. U Moniky se ale takové omezování naprosto minulo účinkem. Nezačala tajně upíjet vodu,ale rovnou víno. Rodiče totiž posílali Moniku jako rozumné dítě do sklepa pro právě pro víno a tam v bezpečí od rodičů a hlavně vychovatelky víno upíjela. Nejprve lehce, později pila v rychlosti celé poháry najednou. Jednou ji tam objevila jiná služka a obě se pohádaly. Nakonec služka vyčetla rozpálené Monice, že je opilec a to byla pro ni těžká rána a potupa. Příhoda ji nadlouho vyléčila a nikdy na ni nezapomněla.

Patricius, její pozdější manžel a otec Augustina byl také statkář, ale konzervativní pohan a byl o více než dvacet let starší než Monika. Jak asi došlo k tak nerovnému vztahu, jak vznikl jejich společný život? Manželství bylo zvlášť v tehdejších dobách hlavně tradiční a praktickou povinností. Dívky vstupovaly do manželství většinou velmi mladé, ale muži se ženili většinou až ve zralém věku a tehdy bylo běžnou praxí, že sňatek domluvily obě matky bez účasti svých potomků a budoucí manželé se často spatřili poprvé až na své svatbě. Všechny praktické věci včetně věna byly dohodnuty předem a manželé byli většinou postaveni před hotovou věc.

Pravděpodobně stejně vzniklo i manželství Moniky a Patricia. Jeho matka byla již stará a na vedení domácnosti již nestačila. Potřebovala na statek mladou sílu a také očekávala od svého více jak čtyřicetiletého syna vnoučata. Monice nebylo ani osmnáct let, když se vdávala. Ani spojení pohana s přísně vychovanou křesťankou nebylo tehdy ničím mimořádným, manželství muselo za každých okolností fungovat. Monika věděla, že manželství pro ni nebude lehké a je možné, že z doslechu věděla o Patriciovi, že je prudký, výbušný a také smyslný. Většinu těchto vlastností později získalo jejich druhé dítě – Augustin. Po svatbě přišlo rozčarování pro oba. Patricius byl nad očekávání hlučný a často až divoce vzteklý na služebnictvo v domě i na okolí a také Moniku před svými výbuchy nešetřil. Měl rád veselou společnost, kterou rád zval domů. Jako statkář a člen městské rady se rád předvedl a také svých dřívějších milenek se ani po svatbě nevzdal. Spíš počítal s tím, že svatbou získal nejen věno, ale i čerstvou sílu do hospodářství, matku svých budoucích dětí a také další milenku. Monika ale nemínila patřit mezi jeho jiné ženy a tento problém se nakonec postupně vyřešil. Augustin doslova píše: „Snášela manželskou nevěru tak, že nikdy proto neměla s manželem sporu“. Monika se tedy nějak vyrovnala s Patriciovými zálety a on zase nebránil její snaze vychovávat děti křesťanským způsobem. Augustin nám sice říká, že tehdy byl otec jediným pohanem v domě, ale křesťanství bylo tehdy u Augustina stejně jako u bratra Navigia téměř nulové. Přesto se nakonec podařilo Monice téměř po dvacetiletém manželství a stejně dlouhé době modliteb, přemlouvání i pláče přesvědčit Patricia rok před jeho smrtí ke křtu. Jen na tomto příkladu vidíme neutuchající vytrvalost Moniky, zvlášť když šlo o pravého Boha.

Nelehkou situaci v rodině jí neulehčovalo ani to, že s nimi bydlela Patriciova matka, která si zpočátku mladou paní příliš neoblíbila. Ani služebné si Monika nezískala svojí kázní a novým, křesťanským způsobem života, který se v novém domově snažila zavést. Celé pohanské domácnosti vadily Moniččiny posty, modlitby i způsob, jakým se snažila hlučný dům zklidnit. Také to bylo příčinou častých výbuchů Patricia, ale i pomlouvání Moniky od služebných u tchyně. Ty se na ni dokonce pokusily zanést jisté podezření, když velmi často odcházela z domu na bohoslužby. Vše se nakonec vysvětlilo a služky, která Moniku pomlouvaly, potrestal sám Patricius. I když tehdy bylo běžné a naprosto beztrestné fyzické násilí na svých manželkách, prudký až cholerický manžel Moniku nikdy neuhodil. Při takovém hrozícím nebezpečí se prostě stáhla a teprve až se manžel uklidnil, mu náležitě vysvětlila svůj názor. Snažila se ho neprovokovat, ale také se ho nijak mimořádně nebála a když to jinak nešlo, manžela obměkčila a zklidnila svým pláčem. Přes všechny problémy v manželství se ale dá říci, že ji měl Patricius rád a ani Monika se nikdy o něm nezmínila s nenávistí. Naopak Augustin dokonce píše, že její přítelkyně nepozorovaly, že by alespoň jeden den „žili v domácím sváru“ a sama Monika jim prý radila, jak mají své manžely krotit. Přestože v mnoha publikacích je manželství Moniky zmiňováno většinou velmi negativně, ve Vyznáních se nakonec dočteme, že „manželé žili v úplné shodě“. Škoda, že sama Monika po sobě nemohla zanechat ani řádku. Vylíčení svého života z jejího pohledu by bylo jistě nadmíru zajímavé.

Ve čtvrtém století byl u křesťanů v severní Africe zvyk a téměř tradice odkládat křest dětí na pozdější dobu v přesvědčení, že hřích spáchaný po křtu je těžší, než hřích spáchaný před ním. Čekalo se tedy, až se potomek náležitě vydovádí a zklidní. Tak to také bylo u Augustina, na kterého se matka plně upnula zvlášť po manželově smrti. I když Patricius u Augustina již dávno rezignoval na prosazení své vůle a autority a Monice by jistě jeho křtu nebránil, Monika na syna nijak nenaléhala ani tehdy, když s dětmi zůstala sama. Augustinovi bylo v té době přes sedmnáct let a studoval v Kartágu. Monika zvlášť nyní vycítila šanci realizovat své plány a přivést syna na správnou cestu, ale Kartágo bylo daleko a doma se musela sama starat o hospodářství. Zklidnit temperamentního a smyslného Augustina se jí tedy stále nedařilo, o to víc se proto za něho modlila. Nejvíc jí trápil synův nezájem až odpor ke křesťanství i to, že se jejím domluvám a přemlouvání jen vysmíval.

V Augustinových Vyznáních se o jeho sourozencích dozvíme jen okrajově. Jisté je, že bratr i sestra později žili řeholním životem, nevíme ale nic o tom, kdy byli pokřtěni, ani jaké bylo jejich mládí. Nikde také nenajdeme zmínku o případných problémech s jejich výchovou. Dá se tedy usuzovat, že hlavní starost a největší problém matce působil Augustin a na něho a na jeho obrácení zvlášť po manželově smrti přenesla matka téměř veškerý svůj zájem a energii. Proto nesla tak velmi trpce jeho způsob života a v mysli si celé noci představovala syna, jak se bez jejího dohledu řítí do zkázy. Ještě více tedy za něho zintenzívnila modlitby a posty. Přestože důvěřovala v Boží pomoc a vyslyšení svých proseb, její starostlivost a často beznaděj přerůstala v zoufalství. Pláč provázel snad každou její modlitbu i vzpomínku na něho. Monika si často v duchu vyčítala, kde všude udělala ve výchově chybu a přestože Augustinovi zpočátku příliš nebránila jeho milostným dobrodružstvím, nyní z nich měla velký strach. Zoufale se bála o jeho budoucnost, kterou její výjimečně nadaný syn měl před sebou.

Zde je třeba zmínit se o jisté nespravedlivé výtce, kterou Augustin v této souvislosti píše ve Vyznáních. Tam o své ustarané matce píše doslova: „Neboť sama matka mého těla…, nestarala se s takovou pečlivostí, s jakou mne k čistotě nabádala, aby mne vtlačila do mezí manželské lásky“. Tehdy ale o manželství Augustin rozhodně nestál a sama matka jistě viděla u svého šestnáctiletého bouřliváka takový svazek za nemožný. Augustin se po počátečním okouzlení z velkoměsta a urputném hledání lásky nakonec částečně zklidnil a nakonec si tam našel družku. K údivu těch, kteří Augustina znali, s ní žil celých čtrnáct let a po celou tu dobu jí zůstal věrný. Po roce se jim narodil syn, kterému dal mladý otec možná kvůli své matce jméno Adeodatus, Bohem daný.

Praktická a nadmíru starostlivá Monika ale měla se synem své záměry. Chtěla, aby se její miláček věnoval kariéře a skvělé budoucnosti úspěšného rétora, viděla syna pokřtěného a žijícího v důstojném křesťanském svazku s ženou na vyšší úrovni. Augustinovu milenku brala jako dočasné menší zlo. Přesto u něho nenalézala ani nejmenší známku zájmu o křesťanství, naopak Augustin se v reakci na matčinu náboženskou jistotu a její okázalou pevnost víry stává manichejcem. Ti popírali Kristovo božství i Boží všemohoucnost a manicheismus tak byla nejvážnější a nejdůležitější sekta, stojící proti křesťanství. Synovo manichejství bylo pro Moniku další, velmi těžké zklamání. Augustin zasadil své nešťastné matce ránu na nejcitlivějším místě její duše a způsobil tak další prohloubení jejího zoufalství. Přesto Bohu nic nevyčítala a pokud to vůbec šlo, ještě víc zintenzívnila své modlitby. I když se ve Vyznáních píše nejrůznějšími výrazy především o jejích modlitbách a slzách na každém kroku, najdeme tam samozřejmě i zmínky o postech Moniky, o hojné almužně, kterou rozdávala, ale např. i o ochotné službě svatým. Tehdy se tak nazývali nejen kněží, ale i prostí věřící, zbožní laikové a zasvěcené osoby. Dočteme se i o denních obětech Božího oltáře, které Monika přinášela. To byl dar, který prvokřesťané při obětování kladli na oltář. Přesto nakonec Augustin na jiném místě zdůrazňuje: „Má matka, Tvá služebnice, první ve starostlivosti a bdění, žila jenom z modlitby“. Nešťastná Monika se tedy po celých devět let synova manichejství téměř nepřestávala modlit za jeho odvrácení od bludů a Augustin později vzpomíná: „Plakala za mne před Tebou více, než matky pláčou nad svými zemřelými dětmi“.

V necelých dvaceti letech se Augustin s družkou vrátil domů do Thagaste, aby tam založil vlastní školu. Návrat horlivého manichejce byl pro Moniku dalším velkým zklamáním. Syn využíval každou vhodnou chvíli, aby se matce a jejímu křesťanství vysmíval a ironizoval, posmíval se křesťanství i u svých žáků a po městě dával veřejně najevo svoji nadřazenost a pohrdání hloupými křesťany. Manichejský intelektuál se nepokrytě vysmíval zbožnosti své negramotné matky a rozervané srdce Moniky tím dostává další ránu. Zapřísahá ho, prosí, vyhrožuje, s pravým africkým temperamentem ho snad i proklíná, ale Augustin se jen směje. Když mu matka jednou vypravuje jeden svůj mimořádný sen, bez váhání jí ho vyloží tak, že se jistě stane také manichejkou. Tehdy svůj boj matka prohrává, ale přes všechno zoufalství Bohu nic nevyčítá a zintenzivňuje své modlitby až do samé krajnosti. Už dávno nemusela hrát svoji roli klidné a shovívavé manželky, nyní se na veřejnosti své kruté zoufalství už ani nesnažila skrývat.

Nešťastná matka nyní viděla v synovi nepřítele nejen svého, ale hlavně svého náboženství a samotného Boha. Byl pro ni zrádce a duchovní vandal. Její utrpení nemělo konce, a tak se nakonec rozhodla k činu, kterého vzápětí velmi litovala a dlouho oplakávala. Augustina vyhnala z domu. To byl i na tehdejší dobu krajně neobvyklý čin a bylo k němu potřeba zvlášť u Moniky obrovské vnitřní síly a odhodlání. Vyhnáním syna se ale její utrpení ještě zvětšilo, zatímco jemu vyhnání nevadilo.

Jednou se vydala za biskupem, aby si u něho postěžovala. Ten měl ale pro Augustina určité pochopení, protože sám také byl v mládí manichejcem. Tím však Moniku nezklidnil, spíš naopak, a tak naléhala na biskupa, aby se synem promluvil a přesvědčil ho o jeho špatné cestě. Biskup samozřejmě nechtěl, ale Monika nepřestávala plakat, prosit a přesvědčovat tak dlouho, až jí rozmrzelý biskup řekl památnou větu: „Jdi už, neboť jako že žiješ, nemůže se stát, aby syn tolika slzí zahynul“. Za pár let řekne matka Augustinovi, že tehdy tato slova přijala jako by byla seslaná z nebes.

Augustinovi bylo téměř třicet let, když se pevně rozhodl opustit Afriku a vydat se za lepším životem do Itálie. Nadšení z manicheismu z něho již téměř vyprchalo, ale Monice připravil další krutou ránu. Chtěl se vyprostit od jejího neustálého domlouvání, dozoru, připomínek i výtek a prchnout od jejího křesťanství. Rozhodl se odplout, ale bez matky.

Nešťastná Monika se ale o jeho úmyslu dozvěděla a narychlo si sbalila pár věcí na cestu a spěchala za ním do přístavu, aby odplutí Augustinovi zabránila, nebo aby jela s ním. To už byl ale zoufalý i on a v přístavu se odehrála hlučná srdceryvná scéna. Nakonec Augustin přemluvil vyčerpanou matku, aby si šla odpočinout do blízké kaple s tím, že zůstane. Jakmile tam ale usnula, rychle odplul. Když se Monika probudila a zjistila, že syn je pryč, „šílela zármutkem a zdvojnásobila své modlitby s výčitkami a sténáním“, jak vzpomíná sám Augustin. Ani on ale neodplul lehce, věděl, co matce způsobí, a výčitky ho tak trápily, že ihned po příjezdu do Říma onemocněl. O Monice později napsal: „Jako každá matka byla ráda, když jsem byl s ní, ale mnohem více, než většina matek“. Jindy se domnívá, že „v jejím majetnickém vztahu bylo cosi neduchovního“. Zoufalstvím otupělá mysl Moniky nechápala, že Bůh používá právě jejich oddělení k tomu, aby Augustina již brzo přivedl k pravdě.

Řím mu ale přinesl jedno velké zklamání a tehdy se matka pevně rozhodla přijet za ním. Rozprodala vše, co mělo nějakou cenu, aby mohla zaplatit cestu, která byla velmi obtížná a nebezpečná. Když se loď dostala ve Středozemním moři do problémů, sama v nebezpečí utěšovala námořníky a slibovala jim šťastné přistání, protože jí to prý ve snu slíbil sám Bůh. Unavená a vysílená se nakonec dostala do Říma, ale tam se těžce zklamaná dozvěděla, že Augustin odjel do Milána, kde dostal místo profesora rétoriky. Nečekala ani až se zotaví a s posledním zbytkem peněz se vydala na dlouhou cestu na sever. Když konečně dorazila do Milána, našla tam syna sice již ne jako manichejce, ale v silném duševním rozpoložení a neklidu. Augustin sice začal s matkou navštěvovat bohoslužby velkého biskupa Ambrože, ale zatím ne kvůli Bohu, zajímal ho hlavně jeho proslavený projev při kázáních. Zato Monika velmi brzy vycítila, že tento výjimečný milánský biskup může být a snad bude tím, kdo třeba i nepřímo synovi pomůže nalézt pravdu. K Ambrožovi měla obrovský respekt a sám Augustin píše, že mu doslova visela na ústech. Například ve 4. století byl v Africe, ale i jinde ještě jako pozůstatek pohanství zvyk nosit každoročně jídlo a víno na hroby mučedníků, a tuto tradici od mládí zachovávala i Monika. Ale jakmile biskup Ambrož vydal nařízení, zakazující tyto náhrobní hostiny, Monika se sice nerada, ale přesto s velkým respektem jeho vůli podřídila a nadobro svoji účast na těchto oslavách ukončila.

Matka starostlivě pozorovala vážnost duševního stavu Augustina a rozhodla se sama znovu nekompromisně vstoupit do jeho života. Nyní k záchraně vycítila ten pravý okamžik, protože se jeho stavy a nálady měnily i několikrát denně. Když jednou sám začal hovořit o manželství a kariéře, rozhodla se jednat a definitivně vyhnala Augustinovu družku zpět do Afriky. Pasivní syn ani nezmohl na protest. Družka mu v Miláně zanechala jejich syna a nadobro zmizela z jeho života. Monika mohla slavit své pochybné vítězství, ale ihned jednala dál. Rozpolcenému a neklidnému Augustinovi začala v cizí zemi hledat nevěstu, až se jí to podařilo. Ten bez nadšení souhlasil se sňatkem hned, jak to bude možné, tedy za dva roky, až bude snoubenka dospělá. Augustin si ale jakoby neuvědomoval závažnost svého slibu. Stále hledal pravdu, střídal nálady i názory, euforii střídal se zatrpklostí a uzavíráním se do sebe. Monika to vše s úzkostí pozorovala a ještě více se za něho modlila. Ten ale matku znovu těžce ranil a přivedl si domů novou milenku, ale i to nakonec vzala zoufalá Monika jako výzvu a zkoušku své víry. Nyní ještě horlivěji spěchávala do chrámu a dlouhé hodiny se tam za syna modlila. Snažila se ho brát s sebou na mše svaté a alespoň to se jí dařilo.

Konečně se začaly zřetelně projevovat důsledky více než třiceti let modliteb matky za svého syna. Ten postupně nachází Pravdu – pravého Boha a pravou víru. Konečně v důsledku známé události z 15. srpna 386 díky dětskému popěvku a listům sv. apoštola Pavla Augustin s konečnou platností konvertoval a svůj další osud plně vložil do Božích rukou. Monika je sice unavená a vyčerpaná, přesto je nevýslovně šťastná. Nenachází slova, kterými by Bohu za syna poděkovala, tak děkuje srdcem.

Nyní euforicky nadšený konvertita rychle vyřizuje své světské závazky a od všech se oprošťuje. Odjíždí na přítelův blízký statek s matkou, synem a pár přáteli. Tam všichni prožijí řadu měsíců v klidu, usebranosti a filozofických debatách. Přestože Monika pravděpodobně vůbec neuměla číst ani psát, což u žen bylo tehdy obvyklé a přirozené, při těchto teologických úvahách se nutně musela podivovat, jak obtížně a dlouho skupinka vedená jejím synem dochází k závěrům, které jsou jí už tak dávno zcela jasné. Na venkově si Augustin spolu s Monikou plně vychutnávají jeho usmíření s Bohem a vítězství nad dosavadním životem. Tam také plně poznal sílu a důsledky upřímné modlitby. Po návratu zpět do Milána je Augustin se svým synem Adeodatem spolu s dalším přítelem o Velikonocích roku 387 biskupem Ambrožem pokřtěn. Po třiatřiceti letech usilovných modliteb může Monika slavit velké vítězství své nekonečné víry a nevídané vytrvalosti.

Nadšený nový křesťan chystal návrat do rodné Afriky, kde chce založit laickou komunitu křesťanů. Celá skupina se vrátila zpět do Říma a v blízkém přístavu Ostii čekali na vhodnou dobu k odplutí. Tam se unavená, ale nesmírně šťastná Monika svěřila Augustinovi, že již nemá proč být dál na světě, protože se jí splnila naděje a cíl svého života. Se stejnou rozhodností, s jakou bojovala o svého syna, se nyní chystala odejít ke svému Pánu. Jeden večer prožili sami dva dlouhý a tichý rozhovor plný porozumění a vzájemné lásky o světě, o Bohu, ale i například o tom, co by se stalo, kdyby svět zcela ztichl. Tehdy by bylo možno slyšet Boží hlas, jak píše Augustin. Jejich rozhovor byl jakýmsi duchovním vrcholem vzájemného usmíření v Boží lásce.

Ve Vyznáních jsou velmi emotivně zaznamenány útržky jejich posledních rozmluv i okolnosti, za kterých k nim došlo. Například spolu došli k poznání, že jakákoli pozemská rozkoš v jakékoli kráse oproti věčnosti nezasluhuje ani zmínku. Ve svých rozjímáních se tak často dostali až k těsné Boží blízkosti a sám Augustin píše, že tehdy pro ně svět ztratil jakoukoli cenu a ještě dlouho předtím, než matka ulehla, mluvila před svými přáteli o pohrdání tímto světem a o štěstí smrti.

O pár dní později Monika vážně onemocněla a domů se již nechtěla vrátit. Synovi klidně vyložila, že Bůh si ji najde kdekoli a chce zemřít tam, kde právě je. Pro něho to bylo velké překvapení, protože věděl, jak doma pečovala o hrob svého Patricia a nikdy by nechtěla být pohřbená jinde. Tehdy si Augustin plně a s radostí uvědomil podivuhodnou změnu myšlení své matky na samém konci jejího života. Pozemskému světu už nevěnovala ani myšlenku. Žádnou závěť nepřipravila, jen své blízké prosila, aby si na ni vzpomněli u oltáře Páně, ať jsou kdekoli. Monika splnila své velké poslání matky, která se nikdy nepřestala za svého syna modlit ve své pevné víře a také nikdy nezapochybovala o konečném vítězství.

Modlitba
Bože náš, nevyčerpatelný prameni milosrden­ství, tys dal své služebnici Monice neocenitelný dar: umění smiřovat li­di s tebou i mezi sebou navzájem; prosíme tě, dej i nám, abychom svým správným živo­tem přiváděli k tobě srdce všech a vytvá­řeli vždycky kolem sebe pokoj a jednotu. Amen

www.augustiniani.cz