Sv. Filip a Jakub Menší (Alfeův), apoštolové

Kategorie: Galerie světců

3.5.2012

OPUSTIT VŠECHNO A JÍT ZA JEŽÍŠEM

Apoštol Filip se narodil v Betsaidě u Genezaretského jezera podobně jako apoštolové Petr a Ondřej. Oženil se a měl dcery. Povolán byl mezi prvními apoštoly (viz Jan 1,43n). První tři synoptická evangelia ho zmiňují jen v seznamu apoštolů a to vždy na pátém místě. Jan o něm píše:

„Ježíš se rozhodl vydat na cestu do Galileje. Vyhledal Filipa a řekl mu: Následuj mě! – Filip zase vyhledal Natanaela a řekl mu: Nalezli jsme toho, o němž psal Mojžíš v Zákoně i proroci, Ježíše, syna Josefova z Nazareta.“(Jan 43-45) .

Filip měl z Ježíšova pozvání velikou radost, nemohl ji v sobě udržet, musel se sdělit s přítelem (pozdějším ap. Bartolomějem) a pozvat i jeho k následování. P. Šuránek k dnešní památce apoštolů napsal: „Uměli opustit všechno a jít za Ježíšem. To je ta krásná láska, kterou žije svět.“ Ježíšova přítomnost, v níž je skryto i srdce Božího království, je tou skvělou a drahocennou perlou, která moudrému obchodníku stojí za to, aby prodal úplně všechno co má a koupil ji (srov. Mt 13,46).

„Následuj mě!.“ Tak zve Ježíš i každého z nás. A jen na nás záleží, zda se „perly jeho přátelství“ chopíme. Uvěříme jako Filip s Jakubem, že „perla,“ za kterou musíme dát všechno, nás nakonec uvede ve strhující nekonečné štěstí?

V Janově evangeliu se Ježíš obrátil na Filipa před zázračným nasycením davu (Jan 6,5n). Čteme tam také, že řečtí poutníci, chtějíce se setkat s Ježíšem, požádali Filipa o zprostředkování (Jan 12,21). A později se Filip táže po Otci. Kristus mu s jemnou výčitkou nechápavosti odpovídá: „..Tak dlouho jsem s vámi, Filipe, a ty mě neznáš? Kdo vidí mne, vidí i Otce…“ (Jan 14,8-11).

Po seslání Ducha svatého kázal v Malé Asii, poslední léta života hlásal evangelium ve Frýgii. Život skončil ukamenováním na kříži v Hieropoli.

Apoštol Jakub mladší nebo-li Alfeův (či Kleofášův) je v synoptických evangeliích uváděn na 9. místě. Hovoří se o něm jako o Ježíšově bratru (Mt 13,55; Mk 6,3; Gal1,19), ač byl bratrancem. Ve způsobu hebrejské mluvy se nazývali bratry blízcí pokrevní příbuzní a dokonce i přátelé.

Jeho matka Marie je uváděna s ženami na Kalvárii, mezi Marií z Magdaly a Salome a společně jsou připomínány jako ty, které se o Ježíše staraly, když byl v Galileji (viz Mk 15,40n). A je připomínána i mezi těmi, které zvěstovaly zmrtvýchvstání (Lk 24,10). Na Východě se častěji stávalo, že dvě rozličná jména patřila témuž muži. Toto se týká i manžela Jakubovy matky, Kleofáše Alfea.

Z některých údajů, např. Sk 12,17, kde Petr po vysvobození z vězení žádá, aby to oznámili Jakubovi a bratrům, vysvítá významné místo Jakuba ml., který se stal biskupem v Jeruzalémě. Na Jeruzalémském sněmu v letech 49-50 Jakub navrhl některé normy pro soužití křesťanů, pocházejících ze židovství a z pohanství (Sk 15, 13-21). Jemu ap. Pavel po návratu ze třetí misijní cesty podával zprávu (Sk 21,17-26). Pavel v listu Galatským také píše: „Jakub a Petr a Jan, kteří byli uznáváni za sloupy církve..“ Ještě i z dalších míst je patrné významné postavení Jakuba (Sk 21,18).

Vedoucí představitelé židovství proto naléhali na tohoto vlivného apoštola, aby přestal s hlásáním o Kristu a když jim nevyhověl, rozhodli se ho umlčet násilím. Přesto však si ho někteří Židé pro jeho vlastnosti velmi vážili a mnozí z nich přijímali křesťanství. Historik Eusébius napsal o jeho nestranné spravedlnosti i o úctě ke starozákonní tradici a zbožnosti.

Apoštol Jakub také napsal list určený okruhu křesťanských obcí, v němž vyzývá k životu z víry, požaduje spravedlnost k bližním i dobré skutky a ukazuje na zlo zneužívání jazyka k hříchu. Rovněž odsuzuje pýchu. Nakonec připomíná udělování svátosti nemocných: „Je někdo z vás nemocen? Ať zavolá starší církve, ti ať se nad ním modlí a potírají ho olejem ve jménu Páně. Modlitba víry zachrání nemocného, Pán jej pozdvihne, a dopustil-li se hříchů, bude mu odpuštěno. Vyznávejte hříchy jeden druhému a modlete se jeden za druhého, abyste byli uzdraveni. Velkou moc má vroucí modlitba spravedlivého.“(Jak 5,14-16)

V roce 62, po smrti prokurátora Festa, tedy v době nepřítomnosti římského vladaře, velekněz Hanan II. nařídil shodit Jakuba z chrámové hradby. Ten se však po pádu ještě prý vzchopil k modlitbě za své nepřátele. Ti ho za to kamenovali a jeden muž mu zasadil smrtelnou ránu dřevěným kyjem. Pohřben byl na místě umučení. Tam umístěný náhrobní kámen se dochoval do doby císaře Hadriána, vládnoucího v letech 117-138. Pak se až do IV. století o jeho hrobu přesně nevědělo, ale nevědomost skončila nalezením jeho ostatků a uložením v kostele vystavěným v místě. Část relikvií byla v VI. století přenesena do Říma a s ostatky apoštola Filipa uložena do kostela „Svatých dvanácti apoštolů.“

Jejich společný svátek, ve starém kalendáři uváděný 1.5. souvisí s přenesením jejich ostatků a hlavně s posvěcením římské basiliky Dvanácti apoštolů 1.5. 570. V novém liturgickém kalendáři došlo k přesunu svátku o dva dny zřejmě pro památku Josefa Dělníka a Atanáše, uč. církve.

www.catholica.cz