To o Pánu Ježíši platilo, ať uzdravoval či potěšoval, vyučoval či káral. Toto o něm platilo i když umíral na golgotském kříži. Mnoho toho už na kříži nepověděl, ale to, co řekl, má zvláštní jedinečný význam. Poznáváme z toho, co bylo v jeho duši, když končil Jeho život.
1. „Otče, odpusť jim, neboť nevědí, co činí.“ (Lk 22,34)
Odpusť – to je první slovo, které splynulo z jeho úst na kříži. Žádná žaloba, ne sebeobhajoba, ani lítost, ani výkřiky po spravedlnosti či nespravedlnosti, ale prosba za odpuštění. Vždyť proto přišel na svět, aby Bůh mohl lidem odpustit. Odpustit všem bez rozdílu: svým trýznitelům, křivým svědkům, zbožným farizeům, ale i publikánům, i svým přátelům, i svým učedníkům, kteří ho opustili. Do této první prosby jsme zahrnuti i my lidé pozdějších generací, protože nevíme, co činíme, když chceme na světě žít bez Boha a bez Ježíše. Nevíme, kam sahají důsledky našich svévolných činů a rozhodnutí. Jen odpuštění, které pro nás lidi vyprosil Ježíš, nás může ospravedlnit a omilostnit v Božích očích a přikrýt naše omyly, činy, viny, hříchy.
Na golgotském popravišti zaznívala slova hněvu, zoufalství, kletby, rouhání proti Bohu i proti lidem. Nyní všichni slyší slova o odpuštění. Odpusť je slovo, které člověk nesnadno vyslovuje. Příčina je v tom, že lidské srdce je pyšné, hrdé, a přiznání viny považuje za něco ponižujícího a tak než by vyslovili „odpusť“, nesou v sobě tíhu viny, hříchu. Nikde jinde než pod Ježíšovým křížem nenajde člověk sílu zavolat o Boží odpuštění. Také nikde než pod tímto křížem nenajde člověk sílu odpouštět všem a vždy těm lidem, kteří mi ublížili, ukřivdili, nespravedlivě mě obvinili, pomluvili. Pod tímto křížem, kde umíral Ten, který byl bez viny a modlil se: „Otče odpusť jim“, lze učinit závěr: „Ty Pane Ježíši mi odpouštíš, i já odpouštím bratrovi, sestře, bližnímu.“ V pozadí tu vždy slyšíme Ježíšova slova: „Neodpustíte-li lidem viny jejich, aniž Bůh vám odpustí vaše hříchy.“ (Mt 6, 15) Lidem nemůžeme odpouštět hříchy, ty odpouští jenom Bůh, ale máme lidem odpouštět jejich viny, pády, prohřešky a provinění.
2. „Pravím tobě, dnes budeš se mnou v ráji.“ (Lk 22,43) 
To je druhé Ježíšovo slovo převzácného ujištění. Je to slovo spásy. Zaznělo v odpovědi na pozdní pokání. Lidská spravedlnost je už neslyšela a kdyby i slyšela, nevěděla by si s ní rady. Ale toto pozdní pokání slyšel umírající Boží Syn. A On jako absolutní Boží Spravedlnost odpověděl umírajícímu lotrovi: „Ještě dnes budeš se Mnou v ráji.“ Tato skutečnost mohla nastat proto, že před tím zaznělo slovo o Božím odpuštění. Co by bylo platné pokání, kdyby před ním nebylo zaručeno Boží odpuštění. Právě na kříži Ježíš Kristus znovu otvírá bránu ráje, odkud byli vypovězeni na úsvitu lidských dějin Adam a Eva. Nic většího nemůže Ježíš z kříže slíbit. Místo pomíjivých hodnot nabídl lotrovi, jehož jméno ani pořádně neznáme, věčný život. Tento lotr je tak posledním člověkem zachráněným pro věčnost, pokud měl Pán Ježíš ještě pozemské tělo. V posledních chvílích života daroval mu Ježíš jistotu. Od této chvíle každý, kdo k Ježíši Kristu zavolá: „Rozpomeň se na mne, Ježíši můj Pane, ve svém království,“ (bude-li upřímné a opravdové zavolání) – nevolá nadarmo. Obdrží převzácné ujištění, kterému Bible říká jistota spasení, jistota věčného života. Na této zemi může každý člověk vědět, jak je to s jeho spasením, s jeho věčným životem. Věčný život totiž nezačíná až po smrti, ale už na této zemi. Věčnost začíná tímto dnes. Dnes budeš se mnou v ráji. Dnes spasení se stalo domu Zacheovu. Dnes uslyšíte-li hlas Ducha sv., který zve člověka, aby se vydal Kristu, nezatvrzujte svého srdce. Věčnost začíná dnes – to je smysl druhého slova Pána Ježíše z kříže. Věčnost každého člověka začíná dnes, ne až po smrti.
3. „Ženo, to je syn tvůj, a učedníkovi řekl: to je tvá matka.“ (J 19,26-27)
Láska je třetím slovem z kříže na Golgatě. Láska, která nemyslí na sebe. Myslit a pamatovat na sebe je lidské. Pamatovat na druhé v bolestech je božské (někdo to kdesi napsal). Svědek od kříže ap. Jan vydal o Kristu svědectví: „nebo miloval své, až do konce je miloval.“ (J 13,1) On, který plakal u hrobu Lazara, plakal nad vzpurným Jeruzalémem, jak by mohl zapomenout na bolest a slzy těch, kteří byli nejbližší Jeho srdci. Ještě z kříže mluví. Poroučí jedny druhé do péče, ochrany a lásky. Přišel, aby tomuto slovu láska dal nový obsah. Velmi dobře věděl, že my lidé potřebujeme jeden druhého. Svou matku odkazuje do péče ap. Janovi. Smyslem této třetí věty (kromě zaopatření péče pro matku Marii) je, aby církev, sbor, společenství Jeho učedníků pochopili, že nás odkazuje jeden druhému, jedny druhým. To bude pro lidi nové bezpečné znamení, poznávací znamení, že jsme těmi pravými učedníky. Poznávacím znamením je láska s novým obsahem: „budete mít opravdovou lásku jedni ke druhým“ – tak to přece řekl: „Milujte druhé, jako jsem miloval já vás.“ (J 13,35) Žel, že Ježíš má i nepravé učedníky. To jsou ti, kteří nedokážou milovat ty druhé. Láska, péče o druhé, nesení břemen druhých – to je smysl, odkaz i obsah třetí věty z kříže. To je ten zákon Kristův. Zákon vzájemného milování a sloužení. Zákon vzájemné závislosti jednoho na druhém, který má platit v církvi a ve sboru.
4.“Bože můj, proč jsi mne opustil?“ (Mt 27,45-46)
Čtvrté slovo z kříže mluví o obecenství s Bohem. Dnes už církev ví, že hřích připravil člověka o toto obecenství s Bohem. Ne nějakým neosobním Bohem, ale s Bohem, ke kterému mohu volat: „Bože můj …“ Pán Ježíš věděl, že jediná cesta, jak vrátit člověka do tohoto obecenství, je smíření a pro Něho to znamenalo položit v oběť svůj nevinný život. Věděl, že bude muset zástupně zemřít na kříži. Věděl, že smrt je hrozné odloučení člověka od Boha na věky. Výkřik „Bože můj, proč jsi mne opustil?“ vyslovil v té děsivé opuštěnosti, kdy se s Ním soudila Boží spravedlnost o lidské hříchy. Žalm 22 začíná těmito slovy a prorocky popisuje, co bude Božího Syna v těch chvílích čekat. Jistě si ho pročítal Ježíš vícekrát a vždy se mu vybavoval zákon Boží spravedlnosti: „Odplata za hřích je smrt“, ale On jistě věděl i tu druhou polovinu: „ale darem Boží milosti je věčný život.“ (Ř 6,23) Toto omilostnění hříšného člověka se uskutečňovalo (a doposud se tak děje) na golgotském kříži. Tím se také člověku vrátila možnost mít znovu obecenství s Bohem. Pro Kristovu oběť smíření, pro jeho prolitou krev, může se člověk odvážit (osmělit) do Boží blízkosti a navazovat obecenství s Bohem. Každý hřích věřícího člověka toto obecenství narušuje, přerušuje, ruší, ale jaké potěšení tu je, že pro drahou oběť a prolitou krev Pána Ježíše bývá člověk očištěn a znovu uschopněn navázat nové a nové obecenství s Bohem. Pod jednou podmínkou: „Jestliže budeme vyznávat hříchy své, věrný a spravedlivý je Bůh, aby nám hříchy odpustil a očistil nás od všelijaké nepravosti. Krev Ježíše Krista – Syna Jeho nás očišťuje od všelikého hříchu a pak smíme volat: „Bože můj!“ a vyslovovat před Ním své prosby a žádosti, děkovat mu za předivnou milost, které se nám v Pánu Ježíši dostalo a dostává.
 5. „Žízním“… (J 19,28-29)
Výkřik z hloubky pro nás nepředstavitelného utrpení a strádaní. Jeden z jeho strážců – otrlý žoldnéř je pohnut tímto voláním, chtěl mu pomoci octovým nápojem. Byl to laskavý čin od tohoto surového žoldnéře. Žízním. Co všecko je v tomto jediném slovu obsaženo. Žízeň je horší než hlad. Před třemi léty po křtu v Jordánu odešel na poušť. A tu v hrozných čtyřiceti dnech pokušení si ani jednou nevzpomněl na jídlo, na chléb, ale víme, že „zlačněl“. Nyní už 3 hodiny visí na kříži, blíží se poledne, tělo, které zpočátku snášelo muka, slábne, vysiluje a trpí žízní.
Kdysi pověděl ženě u studnice Jákobovy: „Kdo by se napil vody, kterou Já dám jemu, nebude žíznit na věky“. Myslil tím na spasení Boží, které pro lepší pochopení nazval vodou. V jeruzalémském chrámě při jednom svém kázání volal: „Žízníš-li, pojď ke mně“. Tehdy mluvil o žízni a vodě a myslil na tu touhu lidské duše po spasení, po Bohu, po věčném životě, po usmíření s Bohem, po pokoji, atd.
Nyní ve smrtelném zápase, kdy umírá na kříži za druhé lidi v zástupné oběti, nevolá k lidem, ale k Bohu Otci. Je to touha vidět spasené lidi, vidět, že jeho oběť života nebude zbytečná, marná. Je to výkřik k Otci, ne k lidem. Jak na ní odpověděli lidé? Lidská odpověď byla: Ocet smíchaný se žlučí. Nerozuměli mu. Jak odpověděl nebeský Otec? Zachráněný lotr z vedlejšího kříže je prvním důkazem, že Ježíšův výkřik nebyl výkřikem do prázdna. Otec otevřel brány ráje pro lotra a pro všechny lidi ve všech generacích – pro všechny, kdo touží, prosí, zavolají o spasení, jež na kříži vydobyl Ježíš.
Jestliže posloužíme ke spasení našim dětem nebo někomu z lidí, pak Pán Ježíš nadarmo nevolal „žízním“ na kříži. Pomáháme ukojit a uspokojit Jeho žízeň po lidských duších.
6. „Dokonáno jest…“ (J 19,29-30)
Po šesti hodinách umírání na kříži se přibližoval Jeho konec. Říká se, že někteří lidé, když cítí, že se přibližuje konec života, že se jim v mysli promítá celý jejich život. Nevíme, je-li tomu tak, protože nikdo z lidí, kdo zemřel, znovu neožil, aby o tom řekl, jak je tomu doopravdy. Nevíme ani, bylo-li tomu tak při umírání Pána Ježíše. Bylo-li však tomu tak, pak Ježíš mohl uvidět, jak nebeský Otec Mu svěřil veliký úkol pro spásu člověka. Mohl vidět starodávná proroctví o Sobě, starodávné symboly Starého Zákona (obětní zvířátka na nesčetných oltářích, mohl vidět velikonočního beránka atd.). V paměti se mu mohly vybavovat slova 53. kapitoly Izaiáše (opovržený a opuštěný lidmi, muž utrpení a bolesti, byl mučen a trpěl, naše bolesti nesl, naše utrpení vzal na sebe, našimi vinami byl trýzněn, Hospodin uvalil na něj provinění nás všech…). Nastala tříhodinová tma. Nikdo z lidí tedy neviděl vyvrcholení Jeho smrtelného zápasu, ve kterém se ozvalo: „Dokonáno je“. Nebylo to slovo o skonání jeho pozemského života, ale bylo potvrzením dokončené spásy lidských duší.
Nikdo a nikdy v dějinách světa nedokončil takové dílo, jaké na Velký pátek dokončil Ježíš Kristus. Dílo spasení a vykoupení pro všechny věky, co bude svět stát. Je souhrnné pro celé lidstvo, s platností pro každého jednotlivého člověka. Je to podivuhodné spasení: likviduje zlou minulost cestou Božího odpuštění, naplňuje lidské srdce pokojem, nevýslovnou radostí v přítomnosti. A je v něm nesmírná síla naděje pro budoucnost tím, že místo smrti daruje člověku věčný život. I o letošních Velikonocích může nás naplňovat radost ze spasení, ale nezapomínejme, že ta radost je závazná. Svým učedníkům řekl: „Kdo setrvá až do konce – ten bude spasen.“ (Mt 10,13; 24,13; Mk 13,13) Mnoho lidí začalo své spasení, ale nesetrvali do konce. Přišla různá pokušení, zkoušky, oběti, těžkosti, svody nepřítele atd., a konce těch spasených byly a jsou smutné. To, že je dokonáno, má nás povzbuzovat k věrnosti a vytrvalosti. Všecku sílu k tomu můžeme brát u Ukřižovaného a Vzkříšeného Vítěze. On dokonal!!!
7. „Otče, do Tvých rukou poroučím ducha svého“… (Lk 23,46; J 19,30)
To je poslední slovo Pána Ježíše. Kalich utrpení vypit, boj s hříchem, Ďáblem, smrtí vybojován, ortel Boží spravedlnosti přijat, dílo smíření a vykoupení vítězně dokonáno. Sám sebe poručil nebeskému Otci. „Otče, teď do Tvých rukou poroučím ducha svého.“ Takto učil své učedníky – všecko, všecičko svěřit do Božích Otcovských rukou. Věci života i smrti vložit do těch nejlepších rukou. Tímto slovem se uzavírají ta slova – těch sedm slov ze zvláštní kazatelny, z golgotského kříže. Jeho kříž byl nejprve kazatelnou a pak obětním oltářem.
Po vítězném boji odchází Ježíš k Otci, aby z Jeho rukou vzal čest i slávu, převzal všelikou moc na zemi i na nebi, když před tím odevzdal ducha Svého Otci.
„V ruce Tvé poroučím ducha svého“. Tímto slovem ukazuje Pán Ježíš i nám cestu a způsob. Učí nás, jaká mají být poslední slova našeho života, až půjdeme údolím „šeré smrti“ (Ž 23,4). Toto slovo mluví o pokoji. V ruce nebeského Otce je nám nejlépe v životě i v umírání. Kdo přijal Ježíšovo podivuhodné spasení, ten má otevřenou cestu do nebe, do Božího království, které je královstvím pokoje, lásky a spravedlnosti. Nejen slovy, ale i osobním příkladem nás Ježíš učí odevzdanosti do Božích rukou. Kdo se cele a bezvýhradně vydal Ježíši, toho On ujišťuje o Boží ochraně: „Já život věčný dávám jim, nezahynou na věky, a z Mé ruky je nikdo nevytrhne… a nikdo je nevytrhne z ruky Otce mého.“ (J 10,28-29)
Přijměme a poslechněme a pozorně naslouchejme, jak to dělal Ježíš v hodince své smrti. Sedm slov z kříže nám mluví o odpuštění, jistotě, lásce, obecenství, touze, vítězství, odevzdanosti v pokoji. V těchto minikázáních je shrnuto, obsaženo všechno základní, co potřebujeme vědět, znát, přijmout a žít. Poslední slova na kříži neznamenala poslední slovo velikého všemocného Boha. Po Velkém pátku byla velikonoční neděle. V ní se uskutečnilo Kristovo vzkříšení z mrtvých, ale to už je jiné téma.
O letošním Velkém pátku nechme k nám tiše promlouvat těchto 7 slov z golgotského kříže.
 Zdeněk Chromčák